Byla jednou jedna láska 7/10
Do konce života si budu to pondělní dopoledne pamatovat. Možná že časem se vzpomínky opotřebují, ale dost asi záleží na tom, čeho a koho se týkají.
Letní prázdniny byly v plném proudu a přesto jsem ten den vstal už brzy ráno. Měli jsme domluvené, že se v deset stavím u jejich domu a rozloučíme se, než odjede. Nechci na někoho házet vinu, ale je až děsivé, na kolik může život člověka změnit jedno obyčejné, paličaté rozhodnutí. Když mi zazvonil telefon, už mi bylo stejně jasné, že se stala nějaká nepředvídatelná událost.
,,Naruto... tak se asi uvidíme až v tom srpnu."
,,Cože?! Vždyť jsme byli domluvení!" začal jsem protestovat.
,,Mrzí mě to. Je tu jedna možnost jak se ještě vidět, ale obnášela by člověka kterého nenávidíš a zpáteční cestu vlakem," zasmál se do telefonu.
,,O co jde?" chtěl jsem ho vidět, slíbili jsme si to, a navíc jsem mu potřeboval říct něco hodně důležitého.
Informaci u které jsem si byl jistý, že ho v nejtěžších chvílích udrží nad vodou.
,,No, otec se rozhodl že se zpátky nevrací, takže jsem tu uvíznul. Prý se do Itachiho auta těch posledních pár krabic vejde a on ušetří benzín. Každopádně... Místo spolujezdce v bratrově autě je volné. On... no, on mi dluží pár laskavostí a dobře to ví. Už jsem to s ním probral a je ochotný tě sem dovézt."
Bylo to skutečné dilema. Skutečnější a ožehavější než jakákoliv dilemata která jsem měl předtím... Budu muset vydržet ty řeči. Nemístné poznámky, sprosté narážky na to jak ho... A jestli zase vytáhne tu situaci jak Sasukeho ve čtyřech...
,,A taky jsem ho důrazně upozornil, ať se v nás moc nevrtá, že s ním asi nebudeš chtít mluvit."
,,Dobře. Jasně. Dorazím."
,,Vážně? Děkuju!" ozvalo se z druhé strany rozjásaným tónem - takovým, s jakým většinou děti rozbalují kindervajíčko.
,,A až dorazím Sasuke, musím ti něco důležitého říct."
,,Tak povídej, času mám teď na rozdávání."
,,To musím do tváře. Po telefonu to říkat nechci."
,,Koupils mi slona?" smál se.
Kéž bych si ho víc pamatoval takhle...
,,Ne, ale radost ti to taky udělá. Kdy mám být u vás abych odchytil... odvoz?"
,,Na desátou, jak jsme byli původně domluvení. Už se na tebe těším, Naruto."
,,Já na tebe taky. Tak zatím," ukončil jsem telefonát.
Nechtělo se mi sdílet životní prostor s Itachim Uchihou byť jen na tu krátkou cestu autem. Dokola jsem si sice opakoval proč to vlastně dělám - že jedu za Sasukem, abych mu konečně bez všech těch parazitních slov řekl; Miluji tě, tak na to nezapomeň.
Byl jsem u jejich domu přesně na čas. Na příjezdové cestě stálo tmavé auto, kufr dokořán, v něm několik krabic a z boku opřený již zmiňovaný a mnou tolik nenáviděný, Sasukeho starší bratr.
,,Čau," vypadlo ze mně, protože ať už je to sebevětší zrůda, já mám pořád slušné vychování.
,,Ahoj. Mám naloženo, tak rovnou sedej," pokynul mi jako by se onehdy nic nestalo, jako by už zapomněl na ten můj výbuch a fakt, že jsem ho chtěl zmlátit.
Trochu mě udivovalo že na to Sasukemu kývnul, když mě ve svém zvráceném pohledu musí vidět jako rivala. Jenže jak můj přítel řekl - dluží mu několik laskavostí (a řekl bych že nemálo.)
Usadil jsem se, ze zvyku a tepání od strýčka si zapnul pás a mlčky čekal až do vozidla vleze on, a odveze nás do míst Sasukeho nového pobytu. O krátkou chvilku později se tak stalo. Itachi vycouval na silnici, a pak se rozjel vstříc místu, kde se Sasukem strávím zřejmě dost času.
Mlčel jsem dál a doufal, že i on mlčenlivost zachová. Neměl jsem sebemenší chuť krotit tu temnotu co ve mně od jisté události sídlí, jako stálý nájemník. Jenže věci které chceme a věci které se skutečně stávají, se velice různí.
,,Tak jak vám to jde?"
,,C...Cože?" nemohl jsem si pomoct, ale vážně mi to znělo jako totální výsměch.
,,No, ty a Sasuke, všechno dobrý jo?"
,,Jasně že jo," odsekl jsem.
,,To jsou mi věci... Že už by se trochu srovnal?"
Zatínal jsem pěsti a volal na pomoc veškerou příčetnost, které jsem byl v daný okamžik schopen.
,,Miluješ ho?"
,,Co je ti do toho."
,,Tak jo, nebo ne?"
,,Zapni si pás," chtěl jsem jen trochu odvést jeho pozornost aby se dál neptal, ale on nad tím jen mávl rukou.
,,Tak?"
,,I kdyby jo, tak co?!"
,,A už jste spolu...hmmm?"
Zrovna ty se na tohle ptej, ty šmejde!
Vrčel jsem, otočil hlavu a pozoroval míhající se krajinu za oknem. Nejhorší na tom bylo to, jak jsem si uvědomoval že z téhle diskuze nemůžu utéct a kdybych mu chtěl zase nabít, jen bych tím ohrozil i sebe.
,,Minulý časy mi vážně chyběj, víš," uchechtl se a já měl dojem, že mi vzteky rostou rohy.
,,Taky jsme mívali dojem, že se vlastně milujeme."
,,Drž hubu!"
A byla tu zas. Rudá mlha.
,,No jo no jo... Sasuke mi říkal ať do tebe nereju."
Pořádně jsem se nadechl, a odfrkl. Doufal jsem že tím to jeho dráždění mých démonů skončí.
,,Jenže tohle není rytí, to je realita. Mýmu bratříčkovi jsem byl dost dobrej jen do chvíle než si uvědomil, že je vlastně zamilovanej do tebe," oznámil mi posměšným tónem.
Prosím mlč. Už jen mlč... Jiné přání jsem v tu chvíli v hlavě neměl. A vím proč.
,,Abys věděl, proto tehdy ta úleťárna kdy jsme si z něj udělali šukací pannu. Sasuke je můj, a vždycky bude. Stejně tě nakonec vyšachuju ze hry."
Nepamatuju si poslední myšlenku, která mi v ten moment prolétla hlavou. Jen tu hustou, rudou mlhu a mé natahující se ruce, které sevřely volant.
Probralo mě pípání a něco mi kapalo na obličej. Neuměl jsem si poskládat co se stalo. V prvním okamžiku mě napadlo, že se mi jen zdál divný, dlouhý sen. Moje oči začaly zaostřoval a rozum zrovna tak. Už jsem věděl co jsem provedl. Snažil jsem se se zamotanou hlavou, v houpajícím se pokoji najít něco, co by alespoň naznačilo, že jsem toho šmejda nezabil, i když jsem si to stokrát přál. Chtěl jsem vědět kde jsem, co je s ním, kde je Sasuke a taky proč mi do háje kape do obličeje voda z kyslíkového přístroje?! Ta hadička co mi trčela z ruky mě dost vytáčela, a tak jsem jí prostě vytáhnul. Stáhl jsem si i ten divný kolíček z prstu a ozval se kvílivý tón který se mi pravděpodobně snažil nakrájet mozek na kusy. Chytil jsem se za motající se hlavu a snažil se posadit, a pak-
,,Naruto! Uklidni se, to je dobrý! Bude to dobrý!" působilo to jako prášek na spaní. Ten hlas mě, aniž by to byl účel, položil zase na postel a já se ihned propadl zpátky do snění.
,,Sasuke... odpusť mi to..."
Když jsem se probíral podruhé, jen jsem pootevřel oči a už věděl, kolik uhodilo. A nutně, nutně potřeboval vědět, že i když jsem se o to jak se zdá pokusil, že jsem Itachiho Uchihu vážně nezabil. Pomalu jsem se rozhlížel a byl neskonale vděčný, když jsem viděl na židli sedět Sasukeho.
,,Naruto?"
Nestihl jsem ani odpovědět a už byl u mě.
,,Doktoři říkali že se uzdravíš. Uvidíš, bude to dobrý."
Nevím, ale tak nějak mi připadalo, že tím uklidňuje hlavně sebe.
,,Co Itachi?"
,,To je to první co mi řekneš když jsi konečně při smyslech? Dochází ti vůbec, jak moc jsem se o tebe bál?"
,,Promiň mi to..."
,,Neomlouvej se... Hlavně že jsi v pořádku."
Měl jsem tolik otázek, ale tak strašně jsem se bál zeptat...
,,Z toho auta zbyla jen kostička šrotu. Všichni tu o tom mluví jako o zázraku, že jsi z toho vyvázl vcelku. Měl jsem takovej strach že-"
,,Je Itachi v pořádku?" ať to teď na Sasukeho působí jak chce, ať už udělal Itachi Uchiha ve svém životě cokoliv, tohle teď vědět - je pro mě prioritní.
,,Jak se to vezme. V pořádku není, ale jestli tě to uklidní, tak žije."
Nepochopil jsem proč se mi tolik ulevilo, když byl můj úmysl v tom autě tak jasný. Chtěl jsem ho zabít. Vážně chtěl. Jenže i kdybych si to stokrát ospravedlnil, ani po sto první by to nezměnilo nic na faktu, že mám na svědomí lidský život. Ale vzato ze stránky mé vnitřní temnoty... Chtěl jsem mu ublížit, a tak se povedlo.
Jenže co bude potom, co?
,,Je... je ti dobře Naruto?" ozval se.
Nechtěl jsem být hrubý, ale moje myšlenky teď operovaly někde jinde než v místech, kde miluju Sasukeho a je pro mě tou nejdůležitější osobou...
,,Jako by se po mně projela lokomotiva, ale jo, je mi fajn. Dík."
Ty ruce které až do té chvíle ležely na mých pažích skrytých pod dekou, rázem zmizely. Co to sakra dělám?!?
,,Promiň mi to Sasuke... jen jsem z toho... promiň..."
,,To nic," zašeptal, vrátil ruce na ty moje, sklopil hlavu a dál už nemluvil.
Navštěvoval mě denně, po celou tu dobu, kterou jsem v nemocnici strávil a ještě běžnější bylo že se současně s ním, objevovala i Sakura.
Policii jsem řekl že nám před auto vběhla kočka a Itachi strhl volant stranou. Nevěděl jsem jestli už jim něco řekl on, ale v podstatě by to bylo slovo proti slovu. Jenže další otázky od policejního orgánu už nepřišly a případ uzavřeli jako obyčejnou nehodu.
Nesedělo mi to.
Ne v případě Itachiho Uchihy. Věděl jsem že je něco v nepořádku. A potom... jsem se dozvěděl pravdu.
,,Dneska jdu sám. Ale nesu ti mandarinky od Sakury," oznámil a usmíval se na mě už ode dveří.
Snažil jsem se jeho laskavost oplácet . Věděl jsem že se tolik snaží a mění jenom kvůli mě. Oplatil jsem mu políbení které jsem dostal a jen tak v klidu jsme si povídali. Jenže ačkoliv jsem se tomu tématu vyhýbal, pořád mě nahlodával dojem, že je situace vážnější, než se zdá.
,,Ty Sasuke... Jak je na tom bratr?"
Chvíli na mě tázavě zíral, jestli tu otázku skutečně myslím vážně.
,,Pořád stejně. A moc se na tom asi nezmění."
,,Já... chápu že se ti o něm nemluví snadno, ale jak stejně?"
,,Teď už je... jen kus... masa. Je to jedno. Je pryč."
,,Počkej, co tím myslíš?"
,,Nic jsem neříkal, protože jsem nechtěl aby sis to vyčítal. Hodně jsi toho namluvil aniž bys o tom věděl, když jsem tu čekal až se probereš..."
,,...P...Prosím?"
,,Nevím co přesně se tam odehrálo, ale ten den... zemřelo všechno co Itachi byl. Všechno, kromě těla."
,,Tím myslíš... že je jako..."
,,Přesně. Je jen tělesná schránka připojená na přístrojích. Už se nikdy neprobere."
Už... mu nikdy neublíží...
Vlastně jsem netušil jak reagovat. Jen jsem po Sasukem sáhl, a objal ho. To slovo co přišlo, bylo jako bodná rána.
,,Děkuju ti."
Aniž bych to přímo řekl, tušil to.
Ne... Ne. Věděl to.
A i přestože už mu to nejspíš bylo jasné, musel jsem s pravdou ven.
,,Ani nevím jak! Já se naštval a potom prostě chňapl po volantu! Vůbec nevím na co jsem myslel, ale asi jsem ani nemyslel! Uvažovat jsem začal až teprve když jsem se probral tady..."
,,Nic takového už nikdy nedělej."
Srdce mi hlasitě tlouklo, bál jsem se. Ne protože by to někomu řekl, ale protože by se na mě mohl začít dívat jinak. Mohl by se bát. Přestat mě chtít, zříct se toho co máme, a-
,,Už nikdy Naruto, nikdy nechci sedět v nemocnici u tvojí postele. Ať se bude dít cokoliv. Já... jsem ti vděčný, ale cena za záchranu by příště mohla být neúnosně vysoká. Já... vůbec nevím co bych bez tebe dělal. Já už nikoho jiného nemám, jen tebe a Sakuru. To je všechno. Ona byla jediná kdo mě držel při smyslech, než ses mi probral."
,,A tvoji... no, rodiče...?"
,,Matka se mnou nemluví, protože mi je prý Itachiho stav ukradený. No, čímpak to asi bude... Víš, není mi to jedno, ale nemůžu nic udělat a navíc... se mi prostě ulevilo. Myslím že ty to určitě chápeš. A protože je to na mě asi dost znát, tak mě ještě ke všemu začala totálně ignorovat. A otci, tomu jsem lhostejnej už hodně dlouhou dobu, takže žádná novinka."
Věděl jsem že to v ten okamžik bude znít jako laciné gesto, ale ten den... to jsem za ním přece jel hlavně proto, abych mu to řekl...
,,Sasuke, já tě miluju. Moc tě miluju. Nikdy na to nezapomeň," pronesl jsem klidným, něžným tónem a díval se mu přitom rovnou do očí.
Ta reakce co přišla se dá popsat i minimálním množstvím slov. Možná dokonce i jen jedním konkrétním.
Euforie.
Komentáře
Přehled komentářů
Takový vývoj událostí jsem nečekala.. Ale (i když bych to normálně nečekala) jsem naprosto spokojená :3.
Třeba konec
(pani_Lucie, 25. 10. 2014 21:51)Velmi uspokojiví vývoj událostí nastal tak nevím je potřeba pokračovat?
Re: Třeba konec
(Chrona, 26. 10. 2014 0:26)Není, a proto to má (potažmo teprve bude mít) jen deset dílů.
Re: Re: Třeba konec
(A Jeje, 26. 10. 2014 1:31)Jsou spolu a spokojeni, hlavni ... je ze hry, nikdo nic nenamítá, šťasní až do smrti:D
:3
(kitsune, 23. 10. 2014 22:46)Vážně zabiješ Itachiho? Nebo ho ještě probereš aby jim nakonec ještě zavařil? :D už se moc těším na pokráčko :3
...
(Eisha, 28. 10. 2014 1:03)