V tom období mi život svištěl kolem hlavy. Nedokázal jsem se, a vlastně ani nemohl zastavit. Sasuke byl pořád zavřený v "nemocnici", jak jsme tomu místu se Sakurou shovívavě říkali. Snažili jsme se uhnat jeho rodiče aby nám kývli na domácí péči. Prozatím neúspěšně. Když už někdo z nich otevřel, jediného rozhovoru kterého se nám dostalo byly nadávky a doporučení ať se odporoučíme dřív, než bude zle. Satoru nás vytrvale podporoval, ale s jeho rodinou se odmítl více bavit. Zřejmě věděl zrovna jako my, že všechny ty pokusy jsou marné. Přiznávám že jsem podepsání reverzu zkoušel i na jeho ošetřující lékařku. Nedopadlo to hezky. Křičel jsem tak dlouho až to začalo vypadat, že mě tam zavře taky. A tak nezbývalo než to snášet, a doufat že to brzy skončí.
 

Kdykoliv kdy se Sasuke začal podobat svému dřívějšímu já, kdykoliv kdy z něj promlouvala úzkost a strach jsem mluvil o tom stěhování. Doma jsem si to vyřešil, strýček s tetou k tomu výhrady neměli, snad kromě toho abych si to dobře promyslel a nevrátil se za pár dní domů s pláčem. Většinu svých věcí už jsem měl v bytě, a když jsem zrovna nebyl ve škole nebo u Sasukeho, zveleboval jsem v tom místě každý centimetr. Věděl jsem že by to chtěl prožívat se mnou. Zařizovat ten byt a cítit že to zavání dalekou budoucností. A šťastnou budoucností. A tak jsem mu o tom všem alespoň vyprávěl. A Satoru nakonec taky porušil své zařeknutí, že s Uchihovými dál nechce mít co do činění a odstěhoval odtamtud Sasukeho věci, aby se tam nemusel vracet, až ho propustí z nemocnice.
 

Dělal velké pokroky. A přesto to trvalo až do zimy, kdy jsem začal slýchávat ta pozitiva, že už je pomalu připravený vrátit se do normálního života. Ten den venku strašně mrzlo, všude nasáknutá předvánoční atmosféra - právě tehdy si nás jeho ošetřující lékařka zavolala k sobě. Zkoumavě si mě prohlížela a pak kývla. Spustila na Satorua, nejdřív mi přišlo že mě tam strpěla jen proto, že jsem součást Sasukeho minulosti, přítomnosti a budoucnosti, ale bylo to trochu jinak. Vysvětlila nám jak Sasuke konečně pochopil že musí mluvit, aby se odsud dostal. Jak se polehku začal svěřovat s věcmi které se mu nezdály podstatné. Že si konečně uvědomil že nic z toho co se stalo, není jeho vina. Jak jí pověděl o tom, co mu bratr dělal. Jak přiznal to hromadné znásilnění. Jak se jí rozsypal pod rukama a začal se skládat do formy, do které původně patřil. Uznal, že ublížit si byla chyba, ale v tu chvíli nevěděl co má dělat, a protože ho neustálé obviňování nahlodalo, sáhl po tak nešťastném řešení. Přiznal jí prý, že se tím chtěl vlastně potrestat. Potrestat za něco, za co vůbec nemohl, i když to na něj hodili. Potom se mi podívala do očí a dodnes nevím, co ten pohled znamenal. Já si ho vyložil jako těžkou hromadu soucitu. A obzvlášť když pak sdělila že ani přesto to nebude lehké. Všichni jsme věděli že Sasuke je osoba co se jiným neotvírá. A že jsme měli štěstí stoupnout si zrovna tak blízko k jeho středu. 
 

,,Vím že je dobrý člověk, ale i když jsem mu pomohla jak nejlépe jsem uměla, už nebude takový jako dřív. Samozřejmě že se to zlepší. Ale minulost nikdy nesmaže. Hodně často říkal že by radši zapomenul. Že na to nechce myslet. Nechce vzpomínat. Ale stejně to tam bude. Zůstane to v něm až do konce. Má obrovské štěstí že vás má, Naruto. Víte proč?"
Byl jsem schopný akorát záporně zavrtět hlavou. Srdce ve mně burácelo a myslím že jsem se v tu chvíli musel dost třást.
,,Podle jeho vyprávění jste jeden ze dvou lidí které důvěrně zná, co to s ním nikdy nevzdali, ač je jaký je."
,,To je přece samozřejmost, když ho miluju."
,,Právě že to není samozřejmost. To si pamatujte."
,,Já vám asi úplně nerozumím."
,,Láska má nepřeberné množství podob. A Sasuke měl velké štěstí, že se zamiloval do vás."
,,Štěstí? Vážně...? Pořád to nechápu. Asi budete muset použít nějakou formu vysvětlování s obrázky."
Trpělivě se usmála, pomalu vydechla a začala. 
,,Pouštěli jsme se do hodně hluboké minulosti. Ještě když byl malý. Ze začátku vyprávěl hlavně o vás. O tom jak vás potkal. Jak to věděl od prvního pohledu. Že vy jste ten člověk pro něj."
,,Ale když jsme byli starší, já ho v tom nechal. Odešel jsem."
,,A vrátil jste se."
Musela vidět jak mi to do detailu všechno došlo. Jako když utáhnete jednu žárovičku a rozsvítí se celý řetězec.
,,Už mi rozumíte?"
,,Řekl bych že ano."
,,Dobrá."
Pak ještě nějakou dobu probírala detaily. Chtěla vědět do jakého prostředí Sasuke půjde. Ačkoliv to věděla od něj, chtěla si být jistá, kam ho pouští. To že bude v dobrých rukou, už jí bylo jasné. 
 

Ten vděčný, srdceryvný úsměv který jsem obdržel po tom, co jsem mu řekl ať se převlékne a sbalí, že jdeme k nám domů, mi zůstane navěky v paměti. Satoru zařídil malé formality, a pak už jsme ho z toho příšerného místa mohli odvést. Chytl jsem ho za ruku, a nepustil do okamžiku kdy jsme překračovali práh našeho nového domova. Sasuke byl nadšený, povídal že si to z daleka nepředstavoval tak útulné. Co na to říct, hodně jsem se snažil. Protože jsem potřeboval aby se tu cítil bezpečně. Satoru nám kladl na srdce že za Sasukeho ještě stále zodpovídá, tak ať nevyvedeme nějakou hloupost. Poděkovali jsme rozloučili se a osaměli v našem novém hnízdě. 
 

,,Kdybys něco potřeboval, řekni si. Asi chvíli potrvá než zjistíš kde co je."
Znepokojeně jsem ho pozoroval. Každý pohyb. Teď to najednou všechno bylo skutečné. To co jsme chtěli. Co si on tolik zasloužil.
,,Asi... bude fér říct všechno na rovinu. Nebo už vám to moje psychiatrička řekla?"
,,Troufám si říct že určitě valnou většinu."
,,O tomhle jsme v nemocnici moc nemluvili. Takže... nemáš s tím problém... že jsem se... utnul?"
,,Myslíš s tím co po rozhovorech s tebou vzala jako špatné rozhodnutí, zapříčiněné psychickým terorem a depresemi?"
,,Zhruba?"
,,Nemám jestli je pravda to co řekla."
,,Víceméně ano."
,,Dobře. Je ještě něco důležitého co mi potřebuješ říct?"
,,Miluju tě asi víc než bych měl. Teda... říkala ona."
,,Já tě přece taky miluju Sasuke. Prosím, klid. Z ničeho si nedělej hlavu. Spoustu věcí ti řekla proto, abys začal mluvit, víš? Nestresuj se tím. Budeš v pořádku. Já se o to postarám. Nebo líp - postaráme se o to společně, hm?"
,,Dobře," vydechl a doplnil atmosféru klasickým stínovým úsměvem.
Ale věděl jsem že jednou bude líp. A že to nebude hned.
 

,,Jo, máme společnou postel. Omlouvám se jestli jsi to chtěl jinak. Budu respektovat tvé přání pokud bys radši-"
,,Ukaž mi jí."
Dovedl jsem ho do pokoje. Rošťácky se usmál, zul boty, lehce na ní vklouzl. Zahrabal hlavu pod polštáře. A mě se strašně ulevilo.
,,Tak jo, udělám nám kafe."
Celá ta rozechvělost, hromada coby kdyby se ze mně rázem sesypala. Tohle zvládneme. Překonáme rozcitlivělé období, říkal jsem si.
A díky bohu, měl jsem pravdu.

Uteklo ještě mnoho vody v řece, než se mnou dokázal mluvit naprosto otevřeně, a o všem. Ale dočkal jsem se. Ze starých dní zbyly jen jizvy na jeho těle a v našich nitrech. Minuly časy kdy byl jako puzzle s chybějícími dílky. Kdy jsem ten výsledný obrázek neuměl poskládat dohromady. Řekl bych že se v rámci možností uzdravil. Ze začátku byl jako nemocné dítě - trávil spoustu času zahrabaný v posteli. Postupně svůj okruh rozšiřoval, a když jsme byli po té dlouhé době se Sakurou v kině a on se jí držel za ruku jako kdysi, věděl jsem že už je to dobré. Že stíny výčitek a bolestivá minulost se ztrácí v pocitech současnosti.

,,Sasuke dobrý?" chechtal jsem se když jsem ho doma svalil do peřin.
,,Ale no tak. Za co mě máš?" smál se a v očích mu jiskřilo.
A já věděl.
,,Za nejtvrdší porcelánovou panenku kterou jsem kdy dostal do rukou."

KONEC